Můj příběh
O mně
Dnes jsem se svými zvířaty na jedné vlně.
Don Campeon mě přivítá zaržáním a jde za mnou od svých kamarádů. Mám radost, že mě vidí rád, a že to chce on sám, ne z povinnosti.
Ferda se rozvaluje na gauči, jako by mu patřil celý svět. Máme otevřený balkon, ze kterého by kocouři mohli snadno přeskočit k sousedům. Udělali to jen v období, kdy se doma snažili zachránit před malými divochy. Vnímají tu důvěru a zůstávají.
Největší odměnou jsou pro mě klidné momenty, kdy se v mé přítomnosti opravdu uvolní a pustí všechno.
Arnie mi po celý život stál doslova po boku. Vařila jsem, seděl na židli v kuchyni. Pracovala jsem, byl vedle. Nedávno odešel. Odešel po svém, v klidu, doma. A já jsem za to vděčná.
Vždycky to tak ale nebylo…
Dřív jsem za svými zvířaty chodila i tehdy, když mi bylo špatně. Chodila jsem se za nimi vybrečet, hledat úlevu. Neuvědomovala jsem si, že je tím vystavuji svému stresu, a že ho z lásky přebírají na sebe.
U Arnieho se to projevovalo nejdřív běžnějším zvracením, které odeznělo. Pak začal lízat bříško dočervena, holá místa, mokrá kůže. Později zánět slinivky – ke kterému přispěl nejspíš i jeho vlastní stres z diety, kdy měl míň než kocour vedle.
Bylo to složitější, než jsem si zpočátku myslela. Ferda chodil ze stresu do naší postele, nejdřív čůrání, a když jsme to přepískli opravdu hodně, přišlo ještě viditelnější znamení. Na jeho stres přitom „stačila“ návštěva s dětmi. Zalézal za gauč, přikrčený, neustále ve střehu.
A pak byl tu Don Campeon, splněný životní sen. Trochu jako po porodu miminka: po první euforii přišlo období, kdy to prostě vrže. Bylo mi 35, konečně jsem měla svého koně, a on mě v prvních měsících vítal kousnutím, nezvedal kopyta, tři roky se mnou nechtěl jít od stáda na procházku, basics nefungovaly. Ostatní mi dávali najevo, že ho nezvládám.
Já to ale nevnímala jako naschvál, jen jsme si nerozuměli. Stáj měla být únik od dětí a starostí. Místo toho jsem odjížděla ještě víc frustrovaná.
Když jsem si začala všímat souvislostí
Postupně jsem si začala všímat, že některé věci se opakují. Že moje zvířata reagují na mě, na to, co se děje uvnitř. A že když jsem v napětí já, nesou to se mnou.
Když Campovi narostl sarkoid, něco se ve mně pohnulo. Poprvé mě napadlo, že možná nejde o „problém zvířete“, ale o něco, co se odehrává mezi námi. Vzpomněla jsem si na větu, kterou říkala lektorka komunikace se zvířaty:
„Svým zvířatům pomůžeš nejvíc, když začneš pracovat sama na sobě.“
V té době jsem se ucházela o práci. Šéfová ze mě byla nadšená, ale smlouva to vůbec neodrážela. Zamávalo to se mnou víc, než jsem čekala, a moje vlastní reakce mě překvapila. Bylo jasné, že mám v sobě nevyřešená témata, která chtějí pozornost.
Arnie
Don Campeon
Ferda
Když se všechno začalo spojovat
A tak ke mně přišel Dr. Joe Dispenza. Hned po první meditaci moje tělo vědělo, že to je ono. Začala jsem chápat, proč mi nefungovaly rady typu „buď přítomná“. Není to trik, je to trénink. Každý den, znovu a znovu.
S tím přišlo i pochopení dechu. Když mi říkali, ať dýchám na čtyři doby a vydechuji na šest, skoro jsem se dusila. Nedocházelo k žádnému uklidnění a já nechápala proč, když ostatním to fungovalo. Proto dnes studuji Oxygen Advantage. Dech je jediný autonomní systém, do kterého můžeme vstoupit vědomě. A zvíře to z nás cítí okamžitě. Jsem teprve na začátku této cesty, ale už teď cítím, že to je ta chybějící část.
Odpověď není venku
Ferda se z přikrčeného, vystrašeného kocourka stal zvířetem, které se v naší přítomnosti umí opravdu uvolnit. Arnie odešel v klidu, doma, tak jak chtěl. Celý příběh jeho odchodu jsem napsala tady.
S Campeonem se dnes všechno krásně skládá. Je to harmonické, i když se spoustu věcí stále učíme, a to mi přijde jako ta nejpřirozenější forma spolupráce.
Sarkoid stále je. Spoustu věcí stále hledám.
Ale jedno vím jistě: cesta vede přes mě, ne přes zvíře. Začít u sebe je možná to nejjednodušší a nejpřirozenější, co můžeme udělat, místo abychom se snažili měnit okolí.
A tak jsem se rozhodla ukazovat tuhle cestu lidem. Protože moje zvířata mě naučila, že odpověď není venku. Je uvnitř. A jejich zvíře to o svém člověku ví dávno.