Arnie odešel po svém
Arnie byl dlouho nemocný. Posledních sedm měsíců dýchal jen jednou nosní dírkou, rostl mu nádor vedle nosu a já jsem se opakovaně ptala sama sebe, jestli nepřišel čas zavolat veterináře s injekcí. Ale vždycky, když jsem si tu otázku položila, cítila jsem jasnou odpověď – on to takto nechce. A absolvovala jsem dost kurzů komunikace se zvířaty na to, abych své intuici začala věřit.
Ráno toho dne jsem se probudila a Arnie nebyl na svých obvyklých místech. Nakonec jsem ho našla na balkóně sousedů pod námi – prolezl malým drenážním otvorem u okraje, dírou tak akorát na kočičí hlavu. Na okraj našeho truhlíku na balkóně už týdny nevyskočil. Ta díra byla jediná cesta ven a nevypadl by jí, pokud by sám nechtěl.
Vzala jsem ho domů. Zdálo se, že se mu nic nestalo, ale odpoledne mu začaly vypovídat zadní nohy a hledal skuliny, kam by se schoval – tak jako poslední týdny, kdy mu někdy koukal jen ocásek ze skříně nebo z botníku. Večer ležel už odevzdaně a já jsem kluky poprosila, aby se s ním přišli rozloučit.
Pak jsem si lehla vedle něj na zem. Vzal mě za ruce, tak jako to dělával – a byl to vždycky náš nejsilnější moment. Přenesla jsem ho na gauč, hladila ho, povídala mu. Ještě dával najevo, že mu to dělá dobře. Pak se do mě začala dávat zima a já se třásla – cítila jsem, že to přijde brzy.
Přišel můj muž a říkal, ať jdu spát, že to může trvat dlouho. Ale já jsem věděla, že teď ho neopustím. A Arnie jako by to slyšel – vzal mě oběma packami za ruce tak silně, jak jen mohl. Pak párkrát zakašlal a bylo to. Jeho tělíčko ještě dlouho vibrovalo pod mýma rukama. Pocit, který ve mně zůstal, byl hřejivý a tichý – zrežíroval si to celé sám a já jsem za to nesmírně vděčná.
Načasování bylo taky takové, jaké být mělo. Druhý den by jeden z mých synů nebyl doma, kluci se s ním stihli rozloučit večer a ráno ho našli v bedýnce. Každý mu dal na cestu kamínek nebo mušličku. Byla jsem ráda, že jejich první setkání se smrtí bylo takové – bez strachu, bez tajemství, bez toho, aby se cítili odstrčení. Mohli se ho dotknout, být u toho a rozloučit se po svém.
Porod a smrt maji svůj vlastní rytmus
A teď ta věc, která mi nedá pokoj. Zažila jsem císařský řez, dlouhý a náročný spontánní porod i porod bez zásahu a čím víc o tom přemýšlím, tím víc vidím podobnost.
Císař je naplánovaný – prostě se to stane a bolest přijde až potom. Spontánní porod přijde, kdy chce, vede tě, průběh není vždycky příjemný, trvá déle – ale ke konci už ho chceš, a když se stane, je v tom úleva. Přirozená smrt je pro mě podobná. Není to vždycky hezké, může to trvat, ale zvíře si jde svou cestou. Eutanazie je možnost, za kterou jsem vděčná – ale Arnie ji nechtěl. A já jsem to věděla.
Necelý týden před svou smrtí Arnie vylezl ze svého úkrytu právě ve chvíli, kdy jsem začínala pracovat na těchto stránkách. Vnímám to jako potvrzení správnosti cesty. Už před rokem jsem se pokoušela psát blog, ale zastavila mě vlastní nevěra a hlasy okolí, které říkaly „koho to bude zajímat“. Dnes jdu do toho jinak – z potřeby sdílet a ukazovat cestu těm, kteří hledají totéž co já.
Děkuju, že jdete tu cestu se mnou.
Propojuji vědu a intuici, abych pomáhala lidem číst signály jejich zvířat a najít cestu ke skutečnému porozumění. Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu