Když jsem pochopila, že cesta vede přes mě
Láska ke koním začala ještě dřív, než jsem uměla pořádně číst. Jako školkové dítě jsem netrávila čas ve školce, ale u koní – ségřin přítel je choval a já jsem tam byla nejšťastnější na světě. Když se ségra s ním rozešla, ztratila jsem přístup ke koním a dlouho jsem hledala cestu zpátky.
Nakonec jsem se dostala do dostihové stáje v Chuchli. Nic jsem tam neplatila, ale taky mě nikdo nic neučil. Cílem bylo hlavně zůstat nahoře a udržet správné tempo – tam se přece trénují koně, ne lidi. Takhle jsem ke koním chodila patnáct let.
Když jsem se přestěhovala do Rakouska, hledala jsem znovu. A pak jednoho dne můj muž řekl: „Prosím tě, už si nějakého koně kup.“ Tak se do mého života dostal Don Campeon.
Jenže jsem zjistila, že vlastně nevím, jak na to. Přes kamarádku jsem se dostala k horsemanshipu, ale něco mi na tom nesedělo — chtěla jsem spolupráci z vlastní vůle, ne z nepohodlí. A pak jsem objevila Intrinzen, kde kůň sám hledá řešení a znovuobjevuje radost z pohybu. To mě úplně dostalo.
Ve stáji tehdy byla Isa, která Intrinzen taky dělala. Mohly jsme sdílet, učit se navzájem, mluvit o věcech, kterým ostatní ve stáji moc nerozuměli. Pak Isa odešla a já jsem najednou zůstala bez opory.
To byl začátek těžšího období. A právě tehdy si Arnie začal lízat bříško – doslova dočervena, holá místa, mokrá kůže. Celostní veterinářka to vyhodnotila jako potravinovou nesnášenlivost, zkoušely jsme různá krmiva, sledovaly reakce. Nic moc nepomáhalo.
Zároveň jsem v té době narazila na kanadskou komunikátorku se zvířaty a přes ni na metodu BodyTalk – způsob komunikace s tělem, který funguje i na dálku. Zrovna se otevíral kurz v Čechách, tak jsem jela. Na kurzu lektorka demonstrovala metodu přímo na mně a moje tělo reagovalo nečekaně silně. Kontaktovala jsem ji a domluvily jsme si online sezení. A během jednoho z nich se ukázalo, že Arnieho lízání bříška není alergie. Je to fyzická reakce na můj stres.
Seděla jsem u počítače a bylo mi z toho fyzicky nevolno.
Vzpomněla jsem si na slova lektorky komunikace zvířat – že svým zvířatům nejčastěji pomůžeme tak, že začneme pracovat sami na sobě. Tak jsem se vydala hledat. Mezitím se přihodilo ještě něco – hlásila jsem se do práce, šéfová ze mě byla nadšená, ale smlouva, kterou poslala, to nadšení vůbec neodrážela. Zamávalo to se mnou víc, než jsem čekala. A krátce nato se u Dona Campeona objevil sarkoid.
Náhoda? Možná. Ale já si to náhodou nemyslím.
Narazila jsem na meditace doktora Joea Dispenzy a začala pracovat sama na sobě. Moje zvířata na to reagovala.
Camp moje meditace vnímal hlavně na dálku — přes to, v jakém stavu jsem k němu přicházela. Ferdík byl doma opodál, ale citlivě reagoval na to, co se ve mně odehrává.
A Arnie… ten byl často přímo se mnou. Lehl si vedle mě, dýchal pomalu a někdy se propadl do tak hlubokého klidu, že spal půl dne. Bylo to pro mě potvrzení, že mám pokračovat. Když jsem cítila, že je mu hůř, vzala jsem ho k sobě a meditovala s ním. Připadalo mi, jako bychom byli spolu v jedné bublině — v jednom poli, které mu přinášelo úlevu.
Velkou roli sehrála nejen práce s meditacemi, ale i Trust Technique, která mě naučila být v přítomnosti jinak. Ferda se z přikrčeného, vystrašeného kocourka stal zvířetem, které se v naší přítomnosti umí opravdu uvolnit a je společenštější, Don Campeon mě přestal kousat a víc si rozumíme a Arnie si často o meditaci řekl sám, když ji potřeboval (nebo já?). To jsou změny, které vidím a cítím každý den.
Sarkoid ještě stále je. Arnie už tu není. A já stále hledám – v sobě, ve vztazích se zvířaty, v tom, co mi život ukazuje dál.
Ale jedno vím jistě – naučila jsem se hlídat si, s jakou náladou ke svým zvířatům jdu. Když mi bylo smutno, za Arniem jsem nešla. Ne proto, že by mu můj smutek vadil, ale protože jsem pochopila, že velký nevyřešený stres se na zvíře přenáší – a to není fér ani vůči němu, ani vůči mně.
Cesta vede přes mě, ne přes zvíře. A to je rozdíl, který mění všechno.
Propojuji vědu a intuici, abych pomáhala lidem číst signály jejich zvířat a najít cestu ke skutečnému porozumění. Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu